Dnes dovolte mi povolit kolíky mé violy ..........

Bouřka je jen nad hladinou

3. září 2010 v 9:42 | andrewj a blbec

Představ si, že žiješ na dně Mariánského příkopu. 10 911 metrů pod hladinou moře. Uprostřed absolutní tmy. Uprostřed absolutního ticha. Nedopadá tam žádnej paprsek světla z toho světa tam nahoře. Neslyšíš žádnej zvuk. Nevíš, jakej svět nahoře je. Nevíš, jestli je to veselej a krásnej. Neviš, jestli je to špinavej a smutnej. Žiješ si ve svym temnym světě s ostatníma podivnejma tvorama, který vobčas vydávaj jakýsi světlo, který je však pouze ubohou náhražkou toho světla shora. Žiješ si ve svym tmavym světě a seš relativně spokojená. Přizpůsobili sme se životu ve tmě. Máme co jíst, kde spát. Ale jinak máme jen tmu. Smutnou, černou tmu.

Žiju už rok ve tmě. Někde tady v tý tmě se mi ztratila moje holka, co sem s ní byl, když jsem byl ještě nahoře na světle. Ale já sem se potápěl a ona se potápí nerada. Docela sem se tady zabydlel, a není mi tu až zas tak špatně. Našel sem si dobrou díru, kde můžu složit hlavu a vona má taky svou.. S jídlem to sice není až tak super, ale hlady zatím nechcípáme. Takže si tady, 10991 metrů pod hladinou, kam žádnej paprsek nedopadne, relativně dobře přežívám.

Ale jednou sem se podíval nahoru, k hladině. Podíval sem se nahoru a zmocnil se mě divnej pocit. Cizí, ale přesto trošku povědomej. Žil sem si dál ve tmě a čím dál častějc sem se díval nahoru. Chtěl sem zažívat ten pocit furt i když sem ho neuměl pomenovat. A jednou sem to náhle uviděl. Zbloudilej paprsek světla ze světa tam nahoře. Ze světa, kde nejni jen tma a ticho. Ze světa, kterej sem kdysi znal. Ze světa, kde sem byl šťastnej. Uvědomil sem si, že sem zapomněl spoustu věcí. Zapomněl sem, jaký je to bejt milovanej. Zapomněl sem, jaký je to bejt šťastnej. Jaký to je dělat něco s druhejma a pro druhý.

A najednou se mě zmocnila chuť bejt zase nahoře. Vidět barvy, slyšet zvuky, smát se, zamilovat se, poznávat a učit se nový věci.

Chystam se teď na cestu. Věřim , že to zvládnu. Věřím, že zase uvidim světlo.
Díky, AndrewJ.

Pane můj, jenž jsi na nebesích,
které žebro to bylo?
Neptal ses mne,
měl jsem a mám i lepší,
a teď s tím nejhorším ze mne
padám do propasti.

A nesváděj to na jablko,
i had se nám tu směje.
Uvrh´s mne do beznaděje.

Teď volám Ráma, Ráma, Kršna, Kršna...
Proč jsi tak žárlivý Bůh?

Necháš mne tu padat,
klesnout v beznaděj?
Víš, stejně si ponechám,
moji bílou orchidej...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 občan | 3. září 2010 v 10:01 | Reagovat

článek je vobšlehnutej, básnička taky a je to celý kravina. Autorovi hrabe ...

2 blbkanaentou | E-mail | 4. září 2010 v 18:39 | Reagovat

není autor krapet pošuk? nenosí von troje fusekle? má vůbec na duchnách cejchy? že von dává do hráškový cibuli? jo, to bude vono...

3 blbecnakvadrat | 4. září 2010 v 19:33 | Reagovat

[2]:autor pošuk je dozajista, dává si do cejchy hrášek a do fuseklí cibuli

4 blbkanaentou | E-mail | 4. září 2010 v 22:30 | Reagovat

pošuctví se vodpouští, cibule ve fusekli a hrášek v cejše se toleruje a de se spát

5 blbecnakvadrat | 5. září 2010 v 1:02 | Reagovat

a de se spát ... v tudle hodinu už hrášek nevadí ...

6 vysavace | Web | 5. dubna 2011 v 16:19 | Reagovat

Super blogísek.

7 blbecnakvadrat | 6. dubna 2011 v 8:40 | Reagovat

[6]: viď :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama